Tygr /The Tiger/



Originál:

Tiger! Tiger! burning bright
In the forest of the night
What immortal hand or eye
Could frame thy fearful symmetry?

In what distant deeps or skies
Burnt the fire of thine eyes?
On what wings dare he aspire?
What the hand dare seize the fire?

And What shoulder, and what art,
Could twist the sinews of thy heart?
And when thy heart began to beat,
What dread hand? and what dread feet?

What the hammer? what the chain?
In what furnace was thy brain?
What the anvil? what dread grasp
Dare its deadly terrors clasp?

When the stars threw down their spears,
And watered heaven with their tears,
Did he smile his work to see?
Did he who made the lamb make thee?

Tiger! Tiger! burning bright
In the forests of the night,
What immortal hand or eye
Dare frame thy fearful symmetry?



Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?

V hloubi kde, kde v nebesích
planul oheň očí tvých?
Na čích perutích se vznese?
Která ruka plamen snese?

Který fortel, které ruce
utkaly tkáň tvého srdce?
Kdo, když srdce začlo bít,
strašný spár moh' vytvořit?

Kdo dal řetěz, kdo jej kul?
V které výhni mozek žhnul?
Která kovadlina, hmat
smí tu hrůzu do ruk brát?

Když pak hvězdy vrhly kopí,
jejich slzy nebe kropí,
moh' se, kdo tě stvořil, smát?
Beránka moh' udělat?
Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!

Sonet č. 66

"A sonet jakby stvořen byl / pro bolestný vzkřik básníka, / když cítí prchat krev svých žil, / nechť hlas i v prázdnu zaniká."
Josef Svatopluk Machar

 

Sonet č. 66

- v 13 českých překladech a jednom německém


originál:

Tired with all these, for restful death I cry:
As to behold desert a beggar born,
And needy nothing trimmed in jollity,
And purest faith unhappily forsworn,

And gilded honour shamefully misplaced,
And maiden virtue rudely strumpeted,
And right perfection wrongfully disgraced,
And strength by limping sway disabled,

And art made tongue-tied by authority,
And folly, doctor-like, controlling skill,
And simple truth miscalled simplicity,
And captive good attending captain ill.

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.


Martin Hilský, 1992

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.


Miroslav Kromiš

Znaven už vším, jen klid smrti chci,
Když žebráky zřím o vavřín se hádat,
A nuznou nulu velebenou pokrytci,
A čestné sliby lotry křivě skládat,

A metály na pupcích vrahů svítící,
A cudnost panny sprostě zkurvenou,
A přímý kmen odsouzený křivicí,
A sílu křehkým bičem zlomenou,

A kumšt, jak mocným líže paty hbitě,
A tupost s tituly, jak moudré poučuje,
A prosťáčky hluché k prosté realitě,
A v železech dobro, že zlému posluhuje.

Znaven už vším, od všeho chtěl bych utéct Tam,
Však zemru-li, svou lásku samu zanechám.


Josef Václav Sládek, 1883

Znaven vším tím po smrti volám tiché -
než zírat, jak se žebrák rodí v svět
a nuzné nic se v cetky šatí liché
a čistá věrnost nevěře jde v sled

a zlatá hodnost bídáka jak zdobí
a dívčí čest šlapána v prach a v nic
a dokonalost ve spárech je zloby
a síla od zbabělství bita v líc

a uměnu jak úřad umlčuje
a umem (jako lékař) vládne bloud
a prostá opravdovost hlupstvím sluje;
jak do ďáblových Bůh je zjímán pout:

znaven vším tím bych odešel už rád -
jen s láskou mou mi žel se rozžehnat.


Jaroslav Vrchlický, 1896

Vším znaven tím já smrt si přeju již!
Zásluhu o žebrácké holi zřím
a pravda nejryzší lží vbitá v kříž
a nuzné nic řve plechem zbujněným

a oblíbená čest se s hanbou týčí
a dívek ctnost se dravě řítí v pád
a nad právem bezpráví - vítěz křičí
a chromou moc zřím sílu vyssávat

a umění úřadům úctu cpáti
a blázny (doktoři jsou) moudré soudit
a bodré poctivosti hloupě láti
a vlásti zlo, ve službách dobrou troudit.

To všecko smrti rád bych umdlen vzdal,
jen kdyby milý sám tu nezůstal.


Jaroslav Vrchlický, 1904

Po smrti křičím tím vším unaven,
hle, zásluha se na žebrotu rodí
a pozlátkem tret prázdný ověšen
a ryzí věrnost v nevěře se brodí.

A zlatá čest na místě nestydů
a cudná ctnost v hampejzy pohrobena
a dokonalost štvána v neklidu
a síla trpaslíky seslabena;
ctná snaha blbosti v plen vydána
a umění jho moci musí nést
a prostota jak hloupost vysmána,
zlo žalářníkem, dobro vězněm jest:

Vším unaven rád umřel bych, ví Bůh,
mou smrtí jen by sám tu nezbyl druh.


Jan Vladislav, 1964

Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,

a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,
a dokonalost pak, budící už jen smích,
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,

a jazyk umění vrchností zmrzačený,
a blbost, doktorsky radící rozumu,
a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,
a Dobro, zajaté a otročící Zlu -

tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,
kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.


E. A. Saudek, 1975

Jsem unaven a za smrt prosím Boha -
jen nevidět už, jak je bita ctnost,
a vynášena nicka přeubohá,
a křivdou rozšlapána nevinnost,

a odívána zlatem nemohoucnost,
a v trhu prodávána dívčí čest,
a pokálena bezúhonná vroucnost,
a utloukáno to, co silné jest,

a umění jak panáčkuje vládě,
a doktor Blbec káže geniům,
a lumpové se posmívají pravdě,
a Dobro babě Zlu jak smejčí dům -

tím světem unaven, tak rád bych zhas!
Leč tebe zůstavit mu napospas?


Zdeněk Hron, 1986

Mám všeho dost, chci umřít, ať mám klid,
když zásluhy jdou o žebrácké holi
a holý zadek smí se honosit
a pravá víra sebe zapřít svolí

a zářící čest zpupně pokořují
a dívčí cudnost zprzní bez pomoci
a ryzí dokonalost pranýřují
a sílu chromí starci zlomí mocí

a úřad umlčí hlas umění
a blbost schopné drze poučuje
a sprostí prostou pravdu podcení
a dobrý v poutech zlému posluhuje.

Mám toho dost, chci všemu sbohem dát,
ale když umřu, zradím, co mám rád!


Miroslav Macek, 1996

Jsem unavený, nechce se mi žít,
když lumpovi se metál připíná
a nuzná nicka chce se dobře mít
a čistou víru každý proklíná

a zlatý věnec zdobí ničemu
a dívčí cudnost špatně končívá
a dokonalost není k ničemu
a vláda v slabých rukou spočívá

a úřad bdí nad tvůrčí čistotou
a rozhodují blbci s tituly
a nazývají pravdu prostotou
a dobro k veslu zla si přikuli

vším znavený, bych smrt měl lehce brát,
však opustil bych i tu, co mám rád.


Václav Pinkava, 2002

Zmožen tím vším, zvu smrt ať pokoj dá mi, -
Neboť hle, žebráka zrození pod pás rána,
pak nuzná potřeba v radosti omezena,
pak víře nejčistší, štěstena nedopřána,

pak mylně, ostudně, ctihodnost pozlacená,
pak cudnost panenská na šlapání vyhnána,
pak ryzí výtečnost neprávem poškozená,
pak síla kulhavým zvikláním obelhána,

pak umu jazyk je svázaný mocí hluchou,
pak trouby doktorát zručnosti dílo boří,
pak pravda prostinká nařknuta prostoduchou,
pak dobro spoutané, vůdčímu zlu se koří:

Zmožen tím vším, chce se mi odsud spěchat,
však zemřít, lásku mou znamená samou nechat.

Václav Pinkava, 2007

Route 66

Mám toho dost. Vadí mi přímo k smrti
Jak na svět žebrák další přichází,
a Nouze malá veselím se vrtí,
a Víra mlčí stranou ve mlází,

a Pocty, komu vůbec nepřísluší,
a Ctnost vystavují nám, na osah,
a Vzornost mylně zkrášlují psí uši,
a Síla, zvrtlá, spí na nosítkách,

a Múza v podhradí, zcenzurovaná,
a Hloupost s titulem překonává,
a Pravda v Prostotu je přezdívaná,
a Dobro v okovech Zlo vyznává:

Mám toho dost, tak pryč už, vem to ďas,
Jen nenechat tu Lásku na pospas.


Pavel Švejnar, 2007

Pod tíhou toho všeho, já k smrti hledím v pláči,
když vidím květiny měniti za bodláčí,
když nuzota przní i eleganci,
když lhář vyzývá víru klidně k tanci,

když zlatí hanebnost a dávají ji s medem,
když skvrní panenství nejodpornějším jedem,
když právo souzeno je na pranýři,
když síla doprázdna jen zvadle míří,

když umění je jenom pro vládce,
když blázni léčí rozum v pohádce,
když pravda změnila se v nicotu,
když mění blbec dobro v prázdnotu.

Já více bych se na to nechtěl dívat,
však samotnou tě nechci nechat zpívat.


Zdenka Bergrová

Jsem unavený, vzdám se života,
vždyť žebrák nadarmo se bídě vzpírá
a vesele se tváří nicota
a křivě přísahá i čistá víra

a zlato cti se mění v pozlátko
a dívčí čest je hrubě znásilněná
a dokonalost končí zakrátko
a síla odkulhává zmrzačena

a umění vždy mocní umlčí
a tupec hraje roli profesora
a lež se pravdě směje do očí
a zlo je pán a dobrem smýká shora.

Jsem unavený, vzdám se života,
jenže by tebe stihla samota.

Klaus M. Rarisch
All dessen müde, such im Tod ich Ruh.
Man sieht Verdienst zum Bettler nur geboren,
die Freude fällt dem Nichts des Lumpen zu,
der Redlichkeit wird boshaft abgeschworen.
Die güldne Würde: würdelos verbogen,
Jungfräulichkeit: zur Hurerei bestellt,
Vollkommenheit: zur Schande umgelogen,
und Kraft: vom Hinkefuß der Macht gefällt.
Die Kunst im Maulkorb der Gewalt verstummt,
gelehrte Torheit kontrolliert die Echten,
die Wahrheit scheint zur Einfalt umgedummt,
der Gute, eingekerkert, dient dem Schlechten.
All dessen müde, wär ich längst gegangen -
Allein die Liebe hält mich hier gefangen.
W.S.

Román posmrtného realismu

I.
Chtěl jsem si vzpomenout na Marii
ale nemohu
chtěl jsem si vzpomenout na lásku
ale nemohu
chtěl jsem si vzpomenout na soudruhovu popravu
ale venku už svítá
a já zbůhdarma promarnil noc
zatímco to všechno je pryč
a my vlastně nechceme-li umřít
musíme začít znovu

A musíme začít znovu
nechceme-li vlastně umřít
zatímco všech no je pryč
zbůhdarma jsem promarnil noc
venku už svítá
chtěl jsem si vzpomenout na soudruhovu popravu
ale nemohu
chtěl jsem si vzpomenout na lásku ale
nemohu
chtěl jsem si vzpomenout na Marii

A my musíme začít znovu
zatímco všechno je pryč
venku už svítá
a já jsem zbůhdarma promarnil noc
chtěl jsem si vzpomenout na lásku
nechci-li vlastně umřít
ale nemohu

E.B.

Román

I
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let.
Až jeden krásný den-pryč s pivem limonádou
a lustry v kavárnách, jež září jako květ,
a jde se pod lipami bloudit promenádou.
Za letních večerů tě zmámí vůně lip,
vzduch mnohdy způsobí, že přivřeš náhle víčka.
Co zvuků ve vzduchu - však město voní líp -
má vůni drahých vín a piva, jež tě hýčká.


II
Vtom člověk uvidí mráček, jenž uplyne,
a kousek blankytu, jejž větev zaclonila,
a stíhá jitřenku, která se rozplyne,
malinkou jitřenku, jež tiše zazvonila.
Noc v červnu. Šestnáct let. Jak nebezpečný věk!
Jak ze šampaňského ti stoupá pěna v hlavě,
člověk je poblouzněn a cítí polibek
jak malé zvířátko, jež leze po rtech hravě.

III
A srdce robinzonáduje v románech,
když v svitu lucerny, jež ozařuje chodce,
jde slečna, stydlivě - a zatajujíc dech
pod stínem epolety na límečku otce.
A ježto se jí zdáš být hodně naivní,
jdouc, cupe střevíčky a odvrací se přísně,
chtěl bys ses dovědět vše, co se tají v ní.
A tu hned umlkají na vašich rtech písně.

IV
Jste zamilován až do srpna. Těch hrůz!
Jste zamilováni. Váš sonet je jí k smíchu.
Přátelé smějí se, prý máte špatný vkus.
- Až jednou v dopise vám vrazí k srdci dýku.
V ten den se vracíte zas k lustrům jako květ,
zas rádi pijete pivo a limonádu...
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let
a lípy zaplaví svou vůní promenádu.

J.A.R.


PF 2014

Bratříčku, zavři vrátka........ ať si můžeme cinknout pro chuť i pro radost.

PF 2014